Nechápu to
Je to zvláštní. Člověk si myslí, že je všechno v pohodě a ono to tak docela není pravda. Proč mám pocit, že pokáždé, když už si myslím, že je to tak nějak normálně, tak se to vždycky změní. Zase se ozval někdo, kdo sem nechtěla, aby si vzpomněl, že existuju. Co z toho pořád má?? O někom, kdo sem myslela, že mi rozumí zjišťuju, že já vlastně vůbec nerozumím jemu. Najednou je mi zase na nic, nemůžu v noci spát, ležím, koukám do stropu a vzpomínám. Vzpomínám na něco, na co bych myslet neměla. Už zase. Noční můry, které mě trápili kdysi, jsou zase zpátky. Pokolikáté už??? Nevím, dávno už to nepočítám. Ten vtíravý pocit, že se mi nedaří žít normálně. Že i když se snažím, tak to nakonec nikdo vůbec neocení. Přemýšlím, co chci od života tak jiného než druzí. Co je špatného na tom, chtít normální vztah. S někým, pro koho budu důležitá, kdo tu bude, když mi bude nejhůř. Proč ale nikdy na nikoho takovýho nenarazím? Ta minulost se se mnou prostě táhne. Pořád. Už asi nikdy nebudu úplně normální. To, že sem fetovala si sebou budu vláčet celý život. Nechci, aby to vyznělo, že chci, aby mě někdo litoval, jen bych chtěla, aby mi někdo rozuměl. Snažím se přece dělat všechno pro to, abych se nevrátila zpátky. Tak proč ten někdo nechápe, že víc než výčitky by mi pomohlo, kdyby mě podržel? Nechápu to. Co pro to mám ještě udělat????